Input:

R 11/1970 (tr.); Rehabilitace soudní. Soudní rehabilitace Garance

č. 11/1970 Sb. rozh. tr.
Předmětem přezkumného řízení podle druhého oddílu zák. č. 82/1968 Sb. mohou být jen odsuzující rozsudky, nikoli též usnesení o zastavení trestního stíhání.
(Usnesení zvláštního senátu Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1969 sp. zn. 5 Tor 7/69)
Nejvyšší soud projednal ve zvláštním senátě stížnosti M. K. a A. H. proti usnesení zvláštního senátu krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. června 1969 sp. zn. 14 tr 551/68 a stížnosti zamítl.
Z odůvodnění:
A. H. a M. K. byli spolu s dalšími obviněnými odsouzeni rozsudkem bývalého státního soudu v Praze z 10. srpna 1950 sp. zn. Or I 183/50. A. H. a M. K. byli uznáni vinnými zločinem účastenství na zločinu sabotáže podle § 5 tr. zák. a § 37 zák. č. 231/1948 Sb. a odsouzeni H. k trestu těžkého žaláře na 5 let, K. na 6 let a k dalším trestům. Odvolání obviněných proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 13. dubna 1951 sp. zn. To X 25/50.
Usnesením krajského soudu v Hradci Králové z 25. února 1966 sp. zn. Nt 075/65 byly uvedený rozsudek a usnesení Nejvyššího soudu zrušeny a povolena obnova trestního řízení. Současně bylo podle § 231 odst. 1 tr. ř. zastaveno trestní stíhání A. H. a M. K. důvodů § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. na základě čl. III odst. 1 amnestie presidenta republiky z 1. prosince 1957, a to vzhledem k tomu, že krajský soud dospěl k závěru, že v jednání těchto obviněných jde o trestný čin podplácení podle § 161 odst. 2 tr. zák. z r. 1961.
Dne 13. března 1968, tedy ještě před účinností zákona o soudní rehabilitaci, podali A. H. a M. K. krajskému soudu v Hr. Králové návrh, který označili jako návrh na obnovu řízení podle § 278 odst. 2 tr. ř. Navrhovatelé vyslovili názor, že byl porušen zákon usnesením krajského soudu v Hradci Králové 8. VI. 1966 sp. zn. T 03/66, neboť se nedopustili ani trestného činu podplácení a uvedli o tom některé okolnosti, o nichž nabídli důkazy.
Při projednávání těchto návrhů před krajským soudem v Hradci Králové prohlásili A. H. a M. K., že nepoužili práva daného jim ustanovením § 11 odst. 2 tr. ř., ačkoliv byli o tomto oprávnění řádně poučeni, neboť se obávali dalších nákladů soudního řízení a byli informováni, že i tak mají možnost žádat o odškodnění. A. H. sdělil, že nárok na náhradu škody, která mu vznikla odsouzením, uplatnil občanskoprávní žalobou, o níž dosud nebylo rozhodnuto.
Po vydání zákona č. 82/1968 Sb. o soudní