Input:

R 11/1969; Pracovní poměr Garance

č. 11/1969 Sb. rozh.
V rozporu s ustanovením § 106 odst. 1 zák. práce není taková praxe v organizaci, podle níž pracovník požádá o udělení dovolené a jeho nadřízený (do jehož pravomoci spadá takový úkon) mu dá k čerpání dovolené souhlas; v tomto souhlasu je totiž možno spatřovat určení nástupu dovolené. Pokud však pracovník pouze oznámí, že nastupuje dovolenou, a jeho nadřízený mu neudělí potřebný souhlas, popř. udělení souhlasu výslovně odmítne, nemůže být nepřítomnosti pracovníka v práci považována za dovolenou a nepřísluší mu po dobu této nepřítomnosti v práci náhrada mzdy podle § 100 odst. 1 zák. práce.
(Rozhodnutí krajského soudu v Ústí nad Labem z 25. 1. 1968, 8 Co 26/68.)
Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem z 27. 9. 1967 žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení náhrady mzdy za dovolenou, kterou čerpal v době od 5. 9. 1966 do 24. 9. 1966.
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudkem z 25. 1. 1968 rozsudek soudu prvního stupně.
Z odůvodnění:
Předmětem řízení byla náhrada mzdy za vyčerpanou dovolenou ve smyslu § 109 odst. 1 zák. práce.
Z hlediska skutkového stavu připouštěl sám žalobce, že hlásil svému nadřízenému, že hodlá nastoupil dovolenou; ten jej však odmítl s poukazem na jeho předcházející absence. Svědci R. (mistr nadřízený žalobci) a K. (vedoucí dílen) potvrzovali, že žalobce požádal koncem srpna nebo počátkem září 1966 o umožnění nástupu dovolené; nebylo mu však vyhověno, ba bylo mu výslovně sděleno, že si dovolenou nemůže vybrat. Uedené svědecké výpovědi odpovídaly též obsahu oznámení z 8. 9. 1966 zaslaného mistrem nadřízeným žalobci oddělení zaměstnaneckých záležitostí i dopisu žalovaného