Input:

R 11/1960; Půjčka. Spekulace Garance

č. 11/1960 Sb. rozh.
Placení úroků z půjčky, kterou účastníci sledovali spekulační záměry (uložení bezpracně nabytého kapitálu získaného soukromopodnikatelskou činností) je v odporu se zákonem a obecným zájmem.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. října 1959, Cz 183/59.)
Žalobce se domáhal zaplacení úroků z peněžité půjčky 120 000 Kčs, poskytnuté podle dlužního úpisu ze dne 25. 4. 1944 v původní výši 600 000 Kčs st. m. otci žalovaného, architektu J. K., staviteli, který v r. 1947 zemřel a jehož pozůstalost byla odevzdána i žalovanému, jako jednomu z dědiců. Dědicové po zemřelém architektu J. K. přihlásili se k dědictví ze zákona bez výhrady dobrodiní inventáře, takže i dnes odpovídají za dluhy zůstavitele rukou společnou a nerozdílnou bez ohledu na to, zda pozůstalost stačí (§§ 801 a 820 o. z. o., § 565 obč. zák. a § 660 o. s. ř.).
Lidový soud civilní v Praze zjistil, že k poskytnutí půjčky došlo na základě nabídky otce žalovaného na umístění větších kapitálů v pozemcích, s níž žalobce souhlasil a vymínil si, že půjčka nebude oboustranně po dobu 10 roků až do 30. dubna 1954 vypověditelná, že budou placeny 2 % úroky do 30. dubna 1954 a po tomto dni nejvyšší dovolené úroky z půjček poskytovaných soukromníky a že pohledávky žalobce byla knihovně zajištěna. Námitky žalovaného, že se závazek ze smlouvy o půjčce ocitl změnou společenských vztahů v rozporu se zákonem a obecným zájmem, poněvadž vyvěrá ze spekulativního uložení bezpracně nabytého kapitálu, že požadavek, aby žalovaný platil z takto získaného kapitálu úrok ze svého platu, je v rozporu se zásadami socialistického soužití a konečně, že se zřetelem na své majetkové, výdělkové a rodinné poměry není žalovaný schopen, aby za celý život dluh zaplatil, neuznal lidový soud za důvodné. Podle názoru lidového soudu jde o půjčku běžnou podle občanského zákoníka platného v době jejího poskytnutí a nebyly prokázány žádné okolnosti, které by ji podle starého nebo podle nového občanského zákoníka činily neplatnou. Proto žalobě vyhověl.
Krajský soud v Praze rozhodnutí lidového soudu potvrdil. Zaujal stanovisko celkem shodné s lidovým soudem a dospěl k závěru, že ne toliko otec žalovaného a žalobce, ale i žalovaný při rozhodování o tom, zda podá dědickou přihlášku, sledoval spekulativní záměry a že nelze přehlédnout hodnotu majetku, kterou žalovaný dědictvím získal. Podle názoru krajského soudu nelze přihlížet jen k platu žalovaného a jeho osobním a rodinným poměrům. Žalovaný nabyl jmění, které pramenilo z podnikatelské činnosti jeho otce a nemůže odpírat zaplacení závazku, k němuž došlo v souvislosti s touto činností otcovou jen proto, že prostředky, které žalobce poskytl jeho otci jako půjčku, získal patrně rovněž podobnou činností. Jde o půjčku podle smlouvy uzavřené ještě za platnosti starého občanského zákoníka, která nemohla být v rozporu s ustanovením § 879 o. z. o. I nový občanský zákoník převzal instituci půjčky a přípustnost zaplacení úroků, byť i s omezením, které plyne z § 421 obč. zák.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozhodnutím krajského soudu byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Jak v obecné části důvodové zprávy k občanskému zákoníku je