č. 107/1954 Sb. rozh. obč., Garance
č. 107/1954 Sb. rozh. obč.
Neplatnost závěti podle § 551 o. z. není neplatností absolutní, které by musil soud dbát z úřední povinnosti a které by se mohl dovolávat každý, kdo má na tom právní zájem, na př. věřitel oprávněného dědice, nýbrž jen neplatností relativní, kterou může uplatňovat jen dědic uvedený v § 551 o. z.
Jestliže takový dědic prohlásí, že na dědictví neuplatňuje žádné nároky a uznává zústavitelovu závěť za platnou, nelze z tohoto jeho projevu usuzovat na odmítnutí dědictví ve smyslu § 517 o. z. s účinky § 524 o. z.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 28. května 1954, Cz 155 54.)
Zústavitel, který zemřel v listopadu 1952, zanechal manželku a 3 zletilé dcery B., K. a V. Předmětem dědictví po zemřelém byla ideální polovina domu v ceně 14.350 Kčs a movitosti v ceně 4.000 Kčs. Zústavitel pořídil o svém jmění závětí. Její první část, datovaná 15. listopadu 1948 a podepsaná zůstavitelem a třemi svědky, obsahovala odkazy po 2.000 Kčs každé dceři s tím, že ostatní jmění patří manželce. Tato část byla zůstavitelem přeškrtnuta a připojena část druhá, datovaná 25. prosince 1950, zůstavitelem vlastnoručně psaná a podepsaná, podle níž zrušil zústavitel ustanovení o výplatě dcerám s tím, že vše, co po něm v případě jeho smrti zbude, patří jeho ženě. Při jednání u státního notářství uznaly všechny 3 dcery zůstavitelovy i jeho manželka dodatek z 25. prosince 1950 za pravou a platnou závěť a dědička ze závěti, zůstavitelova manželka, prohlásila po poučení státního notáře, že dědictví neodmítá. Když pak státní notář poůčil zůstavitelovy dcery o jejich oprávnění vyplývajícím z § 551 o. z., prohlásily plnomocnice zletilé dcery V. její matka a zletilá dcera K. osobně, že přesto závěť uznávají za platnou a na dědictví neuplatňují žádných nároků. Zletilá dcera B. si vyhradila právo vyjádřit se o svém oprávnění podle § 551 o. z. a navrhla odročení jednání. Téhož dne se však dostavila k lidovému soudu a do zápisu prohlásila, že se sama pozůstalosti po svém otci „zříká“ pro svou osobu, že se však „nezříká“ pozůstalosti za svou nezl. dceru a zústavitelovu vnučku a že žádá, aby toto dítě dostalo z pozůstalosti svůj zákonný díl. Přitom upozornila i na to, že i druhá dcera K. má nezl. syna. Při dalším jednání u státního notářství upustil státní notář za souhlasu zůstavitelovy manželky a zůstavitelovy dcery B. podle § 325 odst. 3 o. s. ř. od provedení soupisu a odhadu na místě samém a když se účastnice vzdaly doručení tohoto usnesení a opravných prostředků proti nim probral s nimi stav jmění, sestavil soupis a podle § 303 o. s. ř. stanovil obecnou hodnotu dědictví, s níž účastnice souhlasily a vzdaly se opravných prostředků.
Státní notářství v Kladně vydalo na to usnesení o potvrzení o nabytí dědictví, podle něhož nabývají dědictví po zemřelém jeho manželka jako dědička ze závěti k 13/16 a zůstavitelova vnučka jako dědička ze zákona podle §§ 551, 524 a 527 o. z ke 3/16.
Zůstavitelova dcera B. podala jménem své dcery zůstavitelovy vnučky proti potvrzení dědictví stížnost, v níž uvedla, že dědictví se mělo rozdělit rovným dílem mezi manželku a vnučku zústavitele, když všechny tři zůstavitelovy dcery dědictví odmítly a je na ně hledět tak, jakoby se nedožily…
