č. 102/1955 Sb. rozh. obč., Garance

Lidový soud civilní v Ostravě zjistil, že manželství účastníků uzavřené dne 13. února 1928 bylo rozsudkem vrchního soudu v Brně rozloučeno dnem 16. března 1935 bez viny stran, že odpůrcův čistý měsíční výdělek činí 1530,60 Kčs a že navrhovatelku nelze podle posudku znalce lékaře považovat za schopnou výdělečné činnosti. Lidový soud dospěl na základě ustanovení § 34 odst. 1 zák. o právu rod. a § 73 téhož zákona k závěru, že navrhovatelkou uplatněný nárok na úhradu osobních potřeb je odůvodněn částkou 250 Kčs měsíčně.

Krajský soud v Ostravě změnil rozhodnutí lidového soudu jen pokud jde o výši přisouzené úhrady osobních potřeb a k otázce, zda za dané situace má navrhovatelka nárok na úhradu osobních potřeb proti odpůrci, poukázal krajský soud ve svém rozhodnutí na totožnost účinků rozvodu podle zákona o právu rodinném a dřívější rozluky, dále na to, že se zřetelem na ustanovení § 29 zák. č. 266/1949 Sb., o zatímních změnách v některých občanských věcech právních, nebylo třeba, aby zákon zvlášť vyslovoval, že pravomocné výroky o rozluce manželství mají i nadále tytéž účinky, jako rozvod. Je proto použít v konkrétním případě ustanovení § 54 zák. o právu rod., při čemž jde tu i o použití zásady, která byla vyjádřena v ustanovení § 562 obč. zák. Není myslitelné, aby v novém právním řádu existovaly vedle sebe dvě kategorie manželů rozvedených a aby se na každou z obou kategorií používalo jiného práva. Jde o poměr statusový, který musí být podroben zásadně v každém právním systému jednotnému právnímu režimu.

Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem rozhodl, že rozhodnutími obou soudů byl porušen zákon, obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil lidovému soudu, aby dále ve věci jednal a znovu rozhodl.

Manželství účastníků bylo rozloučeno rozsudkem krajského soudu v Ostravě. ze dne 22. srpna 1934, potvrzeným rozsudkem vrchního soudu v Brně z 16. března 1935, bez viny stran. Podle právního řádu platného do 1. ledna 1950, kdy nabyl účinnosti zákon o právu rodinném, měla manželka nárok na t. zv. zadostiučinění toliko v případě, byla-li rozluka povolena jen z viny manžela. Z toho vyplývá, že navrhovatelce v konkrétní věci nárok na zadostiučinění nevznikl.

Podle § 54 odst. 1 zák. o právu rod. může rozvedený manžel, který není rozvodem vinen a není sám s to uspokojit své osobní potřeby, žádat na druhém manželu, třebas také nevinném, aby mu na jejich uspokojení poskytoval úhradu podle svých výdělečných a majetkových možností. Z toho vyplývá, že by zásadně bylo lze podle tohoto ustanovení i proti manželu nevinnému manželce, je-li také nevinna, přiznat nárok na úhradu osobních potřeb.

Pro závěr, zda nárok navrhovatelkou uplatněný je odůvodněn, je nutno řešit zásadní otázku, zda zákon o právu rodinném založil nárok na úhradu osobních potřeb manželce v…