Input:

č. 10/1969 Sb. rozh., Garance

č. 10/1969 Sb. rozh.
Zvláštní úprava nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru v ustanoveních § 61 - 64 zák. práce vylučuje použití obecných ustanovení o náhradě mzdy při překážkách v práci na straně organizace podle § 130 zák. práce, pokud jde o nároky pracovníka, popř. o náhradě škody podle § 172 zák. práce, pokud jde o nároky organizace.
Jestliže se pracovník domáhá vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a přiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 1 zák. práce a soud shledá, že je žaloba v otázce neplatnosti rozvázání pracovního poměru důvodná, rozhodne o nároku na náhradu mzdy podle stavu, který je v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Po tomto dni se řídí vztahy mezi pracovníkem a organizací opět ustanovením § 35 odst. 1 zák. práce a zejména obsahem pracovní smlouvy (§ 29 zák. práce).
Jestliže z obsahu žaloby vyplývá, že se pracovník domáhá vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru proto, že chce i nadále zůstat u organizace zaměstnán, anebo že se pracovník domáhá vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, aniž by trval na tom, aby ho organizace dále zaměstnávala, pak nutno mít za to (s tím, že případné pochybnosti odstraní soud v průběhu řízení), že uplatňuje i nárok na náhradu mzdy. Stejně bude předmětem žaloby podle § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru, i když pracovník svůj návrh formuluje tak, že se domáhá přiznání náhrady mzdy, přičemž tento návrh opírá o skutkové tvrzení, že s ním organizace neplatně rozvázala pracovní poměr, a o další skutečnosti významné z hlediska vzniku nároku na náhradu mzdy podle § 61 odst. 1 nebo odst. 2 písm. b) zák. práce.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 5. 1968, 6 Cz 11/68.)
Žalobou podanou dne 19. 10. 1967 se žalobce domáhal rozhodnutí, že pracovní poměr mezi účastníky trvá i nadále a že žalovaný je povinen ho zaměstnávat na dosavadním pracovišti a za stejných podmínek. V žalobě uvedl mj., že od roku 1963 pracuje u žalovaného jako automechanik; 29. 9. 1966 mu byla doručena výpověď k 1. 11. 1966 z důvodu uvedeného v § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, tj. že je nezpůsobilý nadále plnit svěřené mu úkoly. Tuto výpověď považuje za neplatnou, neboť k ní nebyl udělen předchozí souhlas ZV ROH, a kromě toho nenastala u něho nezpůsobilost plnit úkoly automechanika.
Okresní soud v Košicích zamítl žalobu 18. 11. 1966 a navíc vyslovil, že výpověď daná žalobci k 1. 11. 1966 je platná a právně účinná. Své rozhodnutí opřel okresní soud v podstatě o skutkové zjištění, že žalobce nesplňuje všechny požadavky kladené na práci automechanika.
K odvolání žalobce změnil krajský soud v Košicích rozsudkem z 13. 4. 1967 rozsudek okresního soudu a vyslovil, že výpověď daná žalobci k 1. 11. 1966 je právně neúčinná a že pracovní poměr mezi účastníky trvá i nadále. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud v podstatě tím, že výpověď daná žalobci je neplatná z hlediska ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce pro nedostatečné uvedení výpovědního důvodu v písemné výpovědi. O nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu od 1. 11. 1966, kdy žalovaný nepřipustil již žalobce k práci, odvolací soud nerozhodl.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího