Input:

R 1/1961; Promlčení Garance

č. 1/1961 Sb. rozh.
K některým sporným otázkám týkajícím se promlčení.
(Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1960, Cp 119/60.)
Dnem 1. 1. 1961 promlčí se podle ustanovení § 566 odst. 2 obč. zák. všechny pohledávky přiznané pravomocnými rozhodnutími vydanými před 1. 1. 1951, promlčí se i pohledávky uznané před tímto datem a postupně začnou probíhat i 10-leté promlčecí lhůty stanovené v § 91 odst. 1 obč. zák. Občanskoprávní kolegium zabývalo se proto znovu některými spornými otázkami, jejichž výklad má pro praxi široký dosah a zaujalo toto stanovisko:
1. Pohledávku lze uznat opětovně (tedy několikrát za sebou) s účinkem § 98 obč. zák..
2. S účinkem § 98 obč. zák. lze uznat i pohledávky přiznané rozhodnutím soudů, úřadů nebo orgánů veřejné správy.
3. Uznáním pohledávky je uznáno zástavní právo, je-li osobním dlužníkem a současně zástavcem jedna a táž osoba. Účastníci mohou tento účinek výslovně vyloučit.
4. Podání návrhu na povolení exekuce má vždy jen účinky stanovené v § 97 obč. zák. (stavění promlčení), nikoliv účinky stanovené v § 98 obč. zák. (přerušení promlčení).
5. Exekuční zástavní právo na nemovité věci trvá, dokud tato exekuce není zrušena. Zánik zástavního práva může vést ke zrušení exekuce.
K odůvodnění těchto stanovisek se uvádí:
Ad 1.
Pro práva zapsaná ve veřejné knize, pro nároky přiznané rozhodnutím soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy, které nabylo právní moci a pro pohledávky dlužníkem uznané platí podle § 91 obč. zák. delší promlčecí doba, a to desetiletá. Podle § 98 obč. zák. bude-li nárok přiznán rozhodnutím soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy, které nabylo právní moci, anebo uzná-li zavázaný svůj závazek před uplynutím promlčecích lhůt, počíná se potom promlčecí doba nová (§ 91). Zákon tedy, pokud mluví o uznání závazku a o původní promlčecí době, nijak nerozlišuje. Jde proto o předpis všeobecný, který nutno vztahovat na všechny závazky a promlčecí doby, tedy i na závazky, které byly již jednou uznány dlužníkem a promlčují se podle § 91 odst. 1 obč. zák. v deseti letech.
Názor, že mimořádná promlčecí doba podle § 91 obč. zák. je jen jedna a nemůže již běžet znovu, jakmile jednou uplynula, ať jde o kteroukoliv skutečnost zakládající tuto delší dobu promlčecí, není udržitelný. Ze spojení tohoto ustanovení s ustanovením § 98 obč. zák. to nevyplývá. Naopak, právě z ustanovení § 98 obč. zák. vzhledem k jeho všeobecné povaze plyne, že takové promlčecí doby podle § 91 obč. zák. počínají znovu běžet, jestliže nárok byl přiznán rozhodnutím soudu, úřadu nebo orgánu, které nabylo právní moci, anebo, jestliže závazek byl uznán dlužníkem. Kdyby promlčecí doba podle § 91 obč. zák. byla jen jedna, vztahovalo by se to i na práva zapsaná v knize, která podle § 91 obč. zák. se rovněž promlčují v deseti letech. Došlo by se tak k tomu důsledku, že by u věcných práv, která jsou také zapsána v pozemkové knize a požívají proto zvýšené ochrany, právě pro tento zápis v knize prodloužení promlčecí doby podle § 98 obč. zák. by nenastalo, u ostatních práv stejného obsahu však ano.
Ostatně, jaký účel by vlastně ustanovení § 98 obč. zák. mělo? Již z ustanovení § 91 obč. zák. plyne, že u nároků, které byly přiznány