Input:

č. 1/1959 Sb. rozh., Garance

č. 1/1959 Sb. rozh.
Účinky přetržení promlčení podle § 98 obč. zák. má jen uznání dluhu týkající se jak důvodu dluhu, tak jeho rozsahu (výše).
(Stanovisko občanskoprávního kolegia z 22. října 1958, 3 Ec 129/58.)
Výklad ustanovení § 98 obč. zák. vyvolal v soudní praxi pochybnosti v otázce, jak dlužno posuzovat z hlediska promlčení nároku na náhradu škody skutečnost, že někdo uzná sice svoji povinnost k náhradě co do důvodu nároku, výše náhrady však zůstane mezi stranami sporná. Takové případy jsou běžné zvláště v případech pojištění prováděného státní pojišťovnou, kde pojišťovna uzná důvodnost nároku, o výši této náhrady nelze však docílit mimosoudní dohody.
Nejvyšší soud si vyžádal k řešení této otázky vyjádření právnických fakult Karlovy university v Praze a Komenského university v Bratislavě i Ústavu práva ČSAV. Vyjádření vyzněla v ten smysl, že uznání dluhu, které má vyvolat následky uvedené v ustanovení § 98 obč. zák., musí být uznáním jak co do důvodu, tak co do výše a dále že uznání dluhu co do výše nemusí být výslovné.
Občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu zabývající se pod Ec 1016/54 některými otázkami týkajícími se promlčení, dospělo při výkladu § 98 obč. zák. k některým závěrům, které mají význam i pro otázku, o níž jde, otázku samotnou však neřešilo. Vyslovilo přitom jednak, že účinky přetržení promlčení má pouze písemné uznání a dále, že k založení účinků přetržení promlčení je třeba uznání bezvýhradného.
Jako hlavní důvod, pro nějž byly přiznány účinky přetržení promlčení toliko uznání, jež vyhovuje co do formy ustanovení § 297 obč. zák., je v cit. stanovisku Nejvyššího soudu uváděno, že zákon staví uznání, pokud jde o vliv na běh promlčecí Ihůty, na roveň pravomocnému rozhodnutí. Jestliže totiž zákon propůjčuje účinky přetržení, tj. běh nové promlčecí lhůty, a to lhůty lOleté vedle uznání toliko pravomocnému rozhodnutí soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy, pak je nutno usoudit, že tyto účinky nepoznává uznávacímu projevu jakémukoli, nýbrž jen uznání určitým způsobem kvalifikovanému, tj. zjišťujícímu existenci dluhu způsobem, který se svou spolehlivostí blíží zjištění učiněnému pravomocným rozhodnutím. Požaduje-li zákon zvláštní formu pro založení vyvratitelné domněnky o trvání dluhu (§ 297 obč. zák.), pak jistě není nepřiměřené stavět tento požadavek i pro uznání, které má mít co do přetržení promlčení stejné účinky jako pravomocné rozhodnutí. Jestliže pak požadujeme pro uznání podle § 98 obč. zák. splnění písemné formy předepsané v § 297 obč. zák., je jen důsledné vyžadovat pro ně i splnění náležitostí v § 297 obč. zák. co do obsahu uznávacího projevu, tj. že musí jít o uznání dluhu určeného nejen co do důvodu, nýbrž i co do rozsahu, jak zákon výslovně požaduje.
Leč pro správnost závěru, že účinky § 98 obč. zák. má toliko uznání, jímž byl dluh uznán nejen co do důvodu, nýbrž i co do výše, mluví-i další úvaha.
Uznání dluhu jakožto úkon, s nímž jsou spojeny určité právní účinky, v tomto případě přetržení promlčení, musí vyhovovat náležitostem, které zákon předpisuje pro právní úkony (§§ 30 a násl. obč. zák.). Platí proto i pro ně požadavek určitosti, jak se podává z ustanovení § 32 obč. zák., které stanoví jako podmínku platnosti