č. 41/1996 Sb., Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Protokolu č. 9 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
SDĚLENÍ
Ministerstva zahraničních věcí
Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 6. listopadu 1990 byl v Římě sjednán Protokol č. 9 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.1)
Jménem České a Slovenské Federativní Republiky byl Protokol podepsán ve Štrasburku dne 5. února 1992.
S Protokolem vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a schválilo jej podle článku 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, jako mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách podle § 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod. Prezident České a Slovenské Federativní Republiky Protokol ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u depozitáře, generálního tajemníka Rady Evropy, dne 7. května 1992.
Dne 1. ledna 1993 dopisem ministra zahraničních věcí Česká republika oznámila generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že v souladu s platnými zásadami mezinárodního práva se jako nástupnický stát České a Slovenské Federativní Republiky považuje s účinností od 1. ledna 1993 za smluvní stát Protokolu č. 9 ze dne 6. listopadu 1990. Dne 30. června 1993 Výbor ministrů Rady Evropy na 496. zasedání delegátů ministrů potvrdil, že Česká republika se považuje za smluvní stát Protokolu č. 9 s účinností od 1. ledna 1993.
Protokol č. 9 vstoupil v platnost na základě svého článku 7 odst. 1 dne 1. října 1994 a tímto dnem vstoupil v platnost i pro Českou republiku.
Český překlad Protokolu č. 9 se vyhlašuje současně.
PROTOKOL č. 9
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále jen „Úmluva”),
rozhodnuty dále zdokonalovat proceduru stanovenou Úmluvou,
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Pro Strany Úmluvy, které jsou vázány tímto protokolem, se Úmluva doplňuje, jak je uvedeno v článcích 2 až 5.
Článek 2
Článek 31 odst. 2 Úmluvy zní takto:
„2. Zpráva bude doručena Výboru ministrů; rovněž bude doručena dotčeným státům, a pokud se týká stížnosti předložené podle článku 25, i stěžovateli. Dotčené státy a stěžovatel nejsou oprávněni ji zveřejnit.”.
Článek 3
Článek 44 Úmluvy zní takto:
„Pouze vysoké smluvní strany, Komise a osoby, nevládní organizace nebo skupiny osob, které podaly stížnost podle článku 25, mají právo předložit případ Soudu.”.
Článek 4
Článek 45 Úmluvy zní takto:
„Pravomoc Soudu se vztahuje na všechny případy týkající se výkladu a provádění této úmluvy, které jsou mu předloženy v souladu s článkem 48.”.
Článek 5
Článek 48 Úmluvy zní takto:
„1. Jestliže dotčená Vysoká smluvní strana, je-li jen jedna, nebo dotčené Vysoké smluvní strany, je-li jich více, podléhají obligatorní pravomoci Soudu, anebo není-li tomu tak, pak se souhlasem dotčené Vysoké smluvní strany, je-li jen jedna, nebo dotčených Vysokých smluvních stran, je-li jich více, může případ předat…
