223/1998 Sb., Nález Ústavního soudu ze dne 2. září 1998 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení § 17 a 18 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb. Garance

Ústavní soud rozhodl dne 2. září 1998 v plénu o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení § 17 a 18 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb.,

Dne 7. listopadu 1997 podala skupina 72 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky návrh na zrušení ustanovení čl. I bodu 16 zákona č. 242/1997 Sb. v té části, kterou se mění ustanovení § 17 a 18 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a to dnem 1. října 1997. Provedenou novelizací byl mimo jiné nově upraven přídavek na dítě v § 17 až 19 zákona č. 117/1995 Sb. a tato ustanovení novely podle jejího čl. VIII nabyla účinnosti dnem 1. října 1997. Nové ustanovení § 19 se dotýká jen výplaty přídavků na dítě a nemá vliv na materiální ustanovení § 17 a 18; návrh se proto na ně nevztahuje.

Skupina poslanců ve svém návrhu uvádí, že nová zákonná úprava přídavku na dítě je v rozporu zejména s ustanoveními čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která zaručují rovnost všech dětí v právech a jejich stejnou zvláštní ochranu bez jakéhokoliv rozdílu, včetně majetkového a jiného postavení. Kromě toho je i v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 26 až 28 a čl. 41 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), jakož i s ustanoveními čl. 5 odst. 2, čl. 10 a čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č. 120/1976 Sb.). Skupina poslanců současně upozorňuje, že tato úprava není v souladu ani s Evropskou sociální chartou, kterou však Česká republika zatím neratifikovala.

Podrobnější argumentaci věnovala skupina poslanců zejména čl. 41 Úmluvy o právech dítěte, kde je zakotvena zásada nabytých práv, takže smluvní strana nesmí zrušit nebo omezit práva, která uznávala na základě vnitrostátního práva nebo mezinárodní smlouvy, pokud tato práva více než Úmluva o právech dítěte napomáhají uskutečnění práv dítěte. Podle této zásady jsou smluvní státy povinny přijímat opatření k postupnému zvyšování životní úrovně dětí a k pomoci rodičům a jiným osobám, které se starají o děti; nejsou však oprávněny dosaženou sociální a finanční pomoc snižovat (čl. 26 až 28 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud ve svém nálezu vyhlášeném ve Sbírce zákonů pod č. 103/1997 Sb. vyslovil právní názor, že rovněž zákonodárný orgán je zavázán přímo použít ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Pokud jde o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, je Česká republika vázána přijímat opatření pro ochranu a pomoc všem dětem, neustále zlepšovat životní podmínky rodin a zachovávat nabytá práva.

Dne 6. února…