185/1997 Sb., Nález Ústavního soudu ze dne 4. června 1997 ve věci návrhu na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 a části ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů Garance

Ústavní soud rozhodl dne 4. června 1997 v plénu o návrhu J. D., podaném spolu s ústavní stížností, na zrušení ustanovení vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, slovy „pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky” a na zrušení ustanovení vyjádřeného v § 3 odst. 4 téhož zákona slovy „pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky”

Navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 1996 č. j. 20 Co 751/95-44, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. října 1995 č. j. 4 C 352/95-27, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na vydání domu č. p. 363 se stavební parcelou č. p. 459, garáže se stavební parcelou č. p. 460 a zahrady č. p. 462, vše v katastrálním území V., s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal státní občanství České republiky a nesplnil tak jednu z podmínek zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Současně stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení vyjádřeného v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, slovy „pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky” a ustanovení vyjádřeného v § 3 odst. 4 uvedeného zákona slovy „pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky”.

Na odůvodnění svého návrhu na zrušení citovaných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích uvedl, že Ústavní soud již v nálezu ze dne 12. července 1994, kterým byla v zákoně č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušena podmínka trvalého pobytu, dospěl k závěru, že ze slov preambule zákona nelze dovodit „prostor pro vyloučení určitých subjektů z okruhu těch, které znaky některého restitučního titulu naplní”, tedy ani pro vyloučení osob bez státního občanství. Stejně tak, uvádí stěžovatel, platí i nadále závěr Ústavního soudu, že „mezi definicí pojmu oprávněné osoby podle § 3 odst. 1 a 4 napadeného zákona a textem i smyslem jeho preambule není souladu”, neboť, pokračuje stěžovatel, aby text zákona byl skutečně naplněním preambule, je třeba zrušit i podmínku státního občanství. Dále ve své ústavní stížnosti připustil, že čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”) sice umožňuje, aby zákon stanovil, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice, přičemž občanem se podle čl. 42 odst. 1 Listiny rozumí státní občan České republiky, toto omezení však neplatí obecně, ale jen ohledně určitých v zákoně vymezených věcí. V případě střetu mezi takovou úpravou, uvádí dále stěžovatel, a proklamovanou vůlí…